Slovinsko: putování po Julských Alpách
Minulý týden jsem si vyzkoušel, jaké to je jen s pomocí vlastních nohou objevovat krásy hor a s krosnou na zádech se dostat do míst, kde neproudí davy turistů. S Karlem a Evou jsme totiž vyrazili do Triglavského národního parku ve Slovinských Julských Alpách, kde jsme podnikli třídenní přechod těchto krásných hor.
Naše cesta měla původně začít již v pondělí, ale předpověď počasí vypadala dost nepříjemně, proto jsme se rozhodli nakonec odjezd odložit na středu. Vyrazili jsme tedy ve středu směrem Kranjska Gora, někde za tímto severoslovinským městem se měl nacházet kemp, kde jsme chtěli přenocovat. Cestou jsme si ještě užili na rakousko-slovinských hranicích pěkné serpentiny a stoupání i klesání. Náš první pokus o nalezení kempu byl neúspěšný, na místě kde OpenStreeMaps tvrdošíjně ukazovaly kemp, jsme našli pětihvězdičkový honosný hotel a v něm ochotnou recepční, která nám oznámila, že kemp tu bohužel již tak deset let neexistuje. Pokračovali jsme tedy ještě pár kilometrů dále a ubytovali se v kempu u obce Dovje, kemp byl vcelku pěkný, stál asi 7 € na osobu a dokonce měl i přístřešek kde se dalo vařit, což se nám hodilo, protože nedlouho po našem příjezdu a postavení stanu začalo pršet.
Čtvrtek: přechod Vršiče
Druhý den jsme si přispali, protože předpověď počasí na dopoledne nebyla zrovna nejpříznivější, zatímco odpoledne mělo být o poznání lepší. Také poslední příprava krosen nám zabrala docela dost času, takže jsme se na cestu vydali až po poledni. Auto jsme nakonec nechali na parkovišti před infocentrem v Kranjské Goře, jak nám tam bylo doporučeno. Tamtéž jsme byli důrazně upozorněni, že nemáme přespávat mimo kempy a horské chaty, v národním parku je to zakázané, jsou za to vysoké pokuty a prý je to i nebezpečné – naštěstí jsme s tím počítali předem, jen jsme doufali, že by se třeba dalo ušetřit přespáváním u horské chaty namísto na ní.
Po návštěvě infocentra jsme již nasadili batohy a vydali se k našemu prvnímu cíli, průsmyku pod horou Vršič. Vrcholky byly stále v mracích, ale doufali jsme, že se stihnou rozplynout než dorazíme nahoru, přeci jen, měli jsme zdolat převýšení nějakých tisíc metrů, to dávalo mrakům docela čas. Cesta nahoru vedla nejprve kolem řeky Pišnica, místy i jejím, nyní téměř prázdným, korytem, později se odklonila a stoupala prudčeji nahoru. Mraky se bohužel nerozešly, takže náš výhled nebyl zdaleka ideální, ale i tak stál výstup za to. Nahoře byl mlžný horský les, docela chladno a ne moc k vidění. Na vrcholu jsme se tedy trochu osvěžili a pokračovali dále, na plánu byl sestup do údolí na druhé straně, návštěva pramene Soči a konečně kemp v obci Trenta.
Naše první kroky z Vršiče však byli chybné a vydali jsme se cestou, která by nás zavedla na okliku, takže jsme se asi po dvou kilometrech zase vraceli. Nicméně alespoň jsme viděli docela pěkné pohledy do údolí a na hory na jeho opačné straně, to když se mraky na chvíli protrhaly. Už méně příjemné pro mě bylo, že se mi podařilo projít kolem rozzuřených vos, takže jsem si odtamtud odnesl také asi pět štípanců do nohou. Naštěstí však na vosy nemám žádnou velkou reakci a z těch štípanců mi natekl jen jediný a to ještě ne moc.
Po návratu na Vršič jsme se již vydali správnou cestou a začali ustavičně klesat. Nakonec nám již síly ani čas nezbyly na návštěvu pramene Soči, ale viděli jsme alespoň za posledního šera koryto potoka Mlynarica, který vytéká z mezi skal. Do kempu kus před obcí Trenta jsme dorazili až před desátou, tedy za tmy, naštěstí poslední etapa cesty byla úplně nenáročná, jen jsme potkali strážce parku, který nás informoval o blízkosti kempu. Kemp stál 10 € na osobu včetně jednoho žetonu na sprchu. Za první den jsme urazili přes dvacet kilometrů.
Pátek: stoupáme k jezerům
V pátek jsme vstávali kolem osmé hodiny a po snídani jsme se vydali směrem do obce Trenta, kde jsme se informovali na aktuální situaci na cestě a na časy, které má cesta přes hory asi tak trvat. První úsek měl mít čtyři a půl hodiny, další jednu a půl, tradičně jsme počítali s rezervou a dobře jsme udělali.
Z Trenty jsme již stoupali k vrcholům, naším prvním cílem byla Zasavska koča na Prehodavcih, tedy horská chata ležící ve výšce 2071 m n. m., která byla zároveň nejvyšším bodem naší trasy (Trenta leží ve výšce něco přes 600 m n. m., takže nás čekalo nějakých 1400 metrů stoupání). Cesta vedla nejprve lesem s několika prudkými úseky, často tu byla neznačená rozcestí na nichž obě cesty vedly ke stejnému spojení o něco výše, člověk si mohl jen vybrat jestli chce stoupat serpentinami, nebo přímo. Později vystoupala cesta do horského údolí, kde již bylo stromů méně a rozevřeli se nám nádherné rozhledy. Pokračovali jsme však stále výše, stromů postupně ubývalo a cesta začala být na mnoha místech vedená jakoby na široké vápencové zídce, nebo alespoň z jedné strany takto vyztužená.
Horní etapa cesty, vesměs mezi skálami a klečemi, byla poměrně náročná, přeci jen jsme táhli docela dost nákladu na zádech a převýšení nebylo malé. Nicméně úspěšně jsme vylezli k chatě, která již byla tak vysoko, že ani kleče tu nerostly. Od chaty byl nádherný rozhled, jak zpět na cestu, kterou jsme přišli, tak například i na horu Triglav (2864 m n. m.), která dala své jméno celému národnímu parku. Vrchol Triglavu však byl téměř trvale schován v mracích. Kus od chaty bylo také několik jezírek, nad jedním z nich dokonce zbytky sněhu.
Na chatě jsme se občerstvili a odpočinuli si, načež jsme se vydali k dalšímu cíli, kterým byla Koča pri Triglavskih jezerih – zde jsme chtěli přespat a rovněž jsme již měli telefonicky rezervovaná místa (v infocentru v Kranjské Goře jsme byli upozorněni, že na chatách bývá dost obsazeno a že je vhodné je rezervovat, takže jsme rezervaci provedli již ve čtvrtek odpoledne). Hned pod chatou jsme minuli odbočku, která ukazovala na cestu na Triglav, jeho vrchol se odsud měl dát zdolat za pět hodin a u cesty byl vykřičník, který pravděpodobně znamená, že člověk potřebuje zajištění.
Naše cesta ale vedla klidně kolem několika jezer a jelikož již bylo odpoledne a lehce pod mrakem, tak se nám poštěstilo vidět několik svišťů, některé i docela zblízka a dokonce dva kamzíky, kteří se popásali na suťovém poli. K chatě jsme dorazili před osmou hodinou, zhrozili se místních cen (chata vyšla na jednoho asi na 21 €, a to za úplně nejlevnější přespání v místnosti pro osm lidí a bez deky), nicméně zůstali jsme tu, nebyla ani jiná možnost.
Jelikož nikdo z nás už neměl po těch asi dvaceti kilometrech moc chuť něco dělat, tak jsme se najedli a šli spát.
Sobota: a opět klesáme
Sobotní tůra byla o trochu kratší, přeci jen nejsme až tak trénovaní. Od chaty jsme se tedy vydali nejprve kolem jezer, která leží přímo pod ní – je to vlastně buď jedno jezero, nebo dvě až tři podle toho kolik je vody. Dále jsme klesali směrem k Črnému jezeru, cesta byla povětšinou lesem a místy klesala docela dost, ale stále to byla normální turistická cesta (cestám, které vyžadují zajištění, jsme se vyhýbali). U Črného jezera jsme se občerstvili na kamenech a pozorovali drobné ryby, ve výše položených jezerech jsme žádné neviděli.
Od jezera jsme pak stoupali poměrně rychle zase nahoru, naskytlo se nám na něj ještě několik pohledů, než jsme vystoupali k místu, kde se před námi otevírala krajina a správně jsme odhadli, že by tu mohl být dobrý výhled. A skutečně, když jsme udělali pár kroků z cesty, ocitli jsme se na okraji několikasetmetrového srázu, z něhož bylo vidět Bohinjské jezero, a co víc, přímo pod námi byl vodopád Savica, jeden z cílů naší cesty. Vidět Bohinjské jezero a vodopád Savica z tohoto pohledu určitě stojí za to, je to výrazně zajímavější, než být u vodopádu samotného. Jelikož jsme byli uneseni výhledem a času jsme měli dost, rozhodli jsme se tu udělat pauzu a rozhlížet se, výhled byl skutečně úžasný, člověk si jen musel dávat pozor na sráz, spadnout tady dolů by znamenalo pěkně dlouho se proletět.
Když jsme se dostatečně vynadívali, pokračovali jsme dále po naší cestě, ta nyní vedla opět lesem, byla již poměrně pohodná a vesměs klesala. Viděli jsme i několik jeskyní a závrtů, jednu z nich jsme navštívili.
Po sestupu jsme zjistili, že za vstup k vodopádu Savica odspodu se platí, což nás zrovna nepotěšilo (vstup byl 2,1 € pro studenta, tuším 2,5 € plná cena), nicméně nakonec jsme se rozhodli k vodopádu se podívat, v prodejně lístků nám alespoň dovolili nechat batohy. Na rozdíl od zbytku cesty, kde jsme moc lidí nepotkávali, zde bylo doslova přeplněno. Všude samí turisté, ovšem dost jiného typu než my tři, takže jsme jich cestou nahoru k vodopádu docela dost předběhli, jak lehcí jsme si připadali bez batohu. Na focení samotného vodopádu se stála fronta a musím říct, že není až tak extra působivý, pohled z vrchu zpoza kamene na okraji srázu na mě působil mnohem zajímavěji. Ale zase jsme viděli i ten sráz, nad kterým jsme před tím byli.
Od vodopádu jsme pokračovali již vcelku mírným klesáním k Bohinjskému jezeru, nejprve po silnici, potom lesní cestou a nakonec přes vesnici Ukanc. V kempu jsme se ubytovali v nejlevnější, lesní, části, platili jsme 10 € a nějaké drobné za jednoho, sprcha byla v ceně. Postavili jsme tedy stan a ještě jsme se stihli vykoupat v jezeře. V noci pak začalo pršet a pršelo až do rána.
Neděle: návrat
V neděli jsme se již jen vraceli, nejprve autobusem do Bohinjské Bistrice, dále pak vlakem do Jesenice a konečně dalším autobusem do Kranjské Gory. Celá cesta vyšla na zhruba 8 € na každého a trvala i s veškerým čekáním na přestupech asi čtyři hodiny. Z Kranjské Gory nás již čekala jen cesta autem zpět do Brna, která proběhla docela v klidu.
Fotogalerie
Následují mé komentované fotky z tohoto výletu.
