Fosenkoia – krajinou močálů a močálů

Asi po sto metrech odbočte z cesty vpravo a pokračujte močálem, po té jděte podél potoka a přejděte další močál… Asi tak vypadá úryvek z instrukcí jak dosáhnout chatu Fosenkoia nad severním břehem Trondheimského fjordu na kterou jsme se vydali tento pátek.

Fosenkoia se nachází pár kilometrů východně od městečka Vanvikan, které leží téměř přímo nejkratší cestou přes fjord od Trondheimu. Do Vanvikanu se dá snadno dostat lodí přímo z Trondheimského přístavu, loď provozuje stejná společnost, která provozuje autobusovou dopravu v Trondheimu a okolí (AtB). Samotná cesta přes fjord je překvapivě krátká a pohodlná, trvá asi jen 20 minut a člověk ji absolvuje ve vyhřívané kabině katamaránu, ovšem za cenu 93 NOK (což je ale srovnatelné s cenou autobusové dopravy). Jedinou nevýhodou je že se nedá vyjít na otevřenou palubu.

Vanvikan je malé město, nebo spíš vesnice, kterou člověk celou přehlédne od zdejšího přístavu. Z přístavu se naše čtyřčlenná výprava vydala nejprve po silnici směrem z obce a po chvíli jsme odbočili na značenou lesní cestu, kterou jsme stoupali nejprve mírně, později strmě roklí podél potoka. Příroda už se probouzí i tady v Norsku, v nižších polohách už raší listí bříz, jeřábů a habrů a v podrostu se objevují sasanky.

Nad roklí jsme narazili na širokou vozovou cestu, kterou jsme podle popisu cesty měli následovat asi 100 metrů a pak zahnout do močálu. Trochu jsme to nicméně neodhadli a zahnuli jsme do močálu dříve než bylo vhodné.

Výsledkem bylo, že jsme se prodírali nějakou dobu mezi nízkými smrky, pokroucenými břízami a zbytky sněhu a nesměli se zastavit na místně jinak by nám nateklo do bot. I když to se někdy trochu stalo i tak. Po nějakém čase jsme došli ke konci rokliny a k vodopádku odkud se nezdálo, že by pokračovala nějaká cesta. Nicméně po krátkém průzkumu obou břehů potoka proti proudu jsme objevili, že ten pravý se zdá být schůdný a tak jsme se vydali tam. Zde již byla dokonce patrná cesta. Občas byla sice rozbahněná a někdy procházela přes malý močál, ale byla celkem použitelná. O něco výše čekala zajímavá past na nepozorné turisty. Přes potok tu byl v zimě navátý sníh a jeho zbytky ještě tvořili sněhový most pod nímž tekla voda. My jsme si toho ale všimli a tak jsme pevnost tohoto přírodního mostu nepokoušeli. Pak jsme zatočili doprava a pokračovali dále, převážně opět podmáčenou krajinou. Bylo vidět, že tu ještě před nedávnem ležel sníh a půda byla nasáklá dost často i tam, kde to na první pohled nevypadalo jako močál.

Mezi borovicemi jsme nicméně našli kus suchého místa, kde jsme se mohli zastavit a občerstvit. Po chvíli nás došli nějací dva turisté a vyplynulo, že rovněž jdou na chatu Fosenkoia (chata má 10 míst, my jsme byli jen 4). Nechali jsme je jít jejich tempem napřed a pokračovali jsme v přecházení močálů. Zde výše již nebyly v močálech téměř stromy, naopak tu ale bylo více zbytků sněhu a navíc jezírka a okolo nich ještě víc mokro než bylo níže. Díky tomu jsme chodili v zajímavých směrech snažíce se najít sušší cestu. To se nám ne vždy podařilo. Po čase jsme se raději snažili vyhnout močálům tím, že jsme lezli nahoru přes skalnaté kopce místy porostlé hustě smrky a zakrslými břízami. Nicméně tady byl zase často sníh takže to nebyla vždycky úplně výhra. Navíc jsme brzy zjistily, že v mechu a borůvčí se voda výborně drží i na svahu a někdy i na vrcholech kopečků.

Nicméně když jsme vylezli ještě o něco výše čekal tam na nás suchý vyhřátý mech a krásný výhled směrem na trondheimský fjord, z něhož jsme viděli podstatně větší část než předtím. A všude níže okolo nás samozřejmě močály, mech a vřesy – na pohled pěkné, ale těžko prostupné. Něco podobného bylo už při výletu na Holvassgamma, ale to byly močály ještě zamrzlé a tak to nebyl problém, tady jsme se jim chtěli raději vyhýbat a tak jsme se rozhodli pokračovat dále po hřebenu.

Ne že by tedy mezi skalami nebylo mokro, nicméně většinou se tomu dalo vyhnout. A když už jsme byli u toho tak jsme si rovnou vylezli na jeden z nejvyšších vrcholů v okolí – na Klompan vysoká asi 545 metrů. Odsud byl výborný rozhled na fjord, z něhož jsme viděli opět mnohem více než dříve a přitom jsme jej stále ani zdaleka neviděli celý.

Z vrcholku jsme pak scházeli přímo k chatě, cestou jsme ještě viděli zamrzlou přehradu a našli jsme zajímavou věc, kvetoucí skálu: na skále byl na stopce jen několik milimetrů velký červený jakoby květ, který vyrůstal mezi mechem a lišejníkem.

Těsně před chatou jsme museli překročit další močál a najít místo kde se dá přejít potok. To nebylo vůbec snadné, protože půda okolo potoka byla nasáklá vodou. Když jsme přišli do chaty měl jsem dost mokré boty a nebyl jsem v tom sám. Nicméně v chatě už hořel oheň a byli tu ti dva turisté co jsme je potkali dříve, jeden Nor a jeden Američan, který prý už ale žije v Norsku asi 8 let.

Večer jsme si dali zeleninovou polévku a šli jsme spát někdy po půlnoci, venku ještě nebyla úplně tma (ona už nejspíš není vůbec, jen se mi nechce čekat do 1:20, kdy je astronomická půlnoc v Trondheimu, abych si to ověřil).

Druhý den

Druhý den jsme se vzbudili někdy před desátou, takže dopoledne jsme toho už moc nestihli. K obědu jsme měli šťouchané brambory s žampiony a mlékem. Po obědě jsme si pak zabalili věci, trochu poklidili a vydali se pomalu zpět, tak aby jsme stihli poslední loď v půl šesté.

Jezero jsme tentokát obešli z druhé strany, dole byla taková nižší hrázka přes kterou se dalo přejít suchou nohou. Později jsme se ale vodě nevyhnuli, čekali nás opět močály a hledání cesty, šli jsme trochu příměji, takže jsme viděli zase jiné kopce. Po cestě začalo trochu pršet, nicméně než jsme sešli do údolí tak zase přestalo. Loď zpět do Trondheimu jsme v pohodě stihli.