Chata Kvernmovollen a sníh

O víkendu jsme byli na chatě Kvernmovollen, kde jsme zažili tůru, norské hory a první pořádný sníh v Norsku.

Cesta nahoru

Vyrazili jsme v sobotu po sedmé hodině ráno. Autobus nás dovezl na zastávku Langlete, téměř 100 km od Trondheimu směrem na jihozápad. Odhad, že ani zde nebude sníh (který jsem udělal více než týden dopředu, a který jsem si ještě posílil, když jsem se dozvěděl, že ani o mnoho severněji v Tromsø sníh není) se ukázal být špatný. Ne, že by tu byl metr sněhu, dole u řeky byly jen zbytky, ale bylo vidět, že nahoře v horách, kam jsme směřovali je sněhu více.

Vyrazili jsme za relativně silného větru nahoru. Nejprve po mírně zledovatělé asfaltce, potom po zcela zledovatělé. Nicméně i tu jsme brzy opustili, nebyl by to poctivý výlet k chatě obtížnosti 4 (z 5) kdyby se k ní dalo dojít po asfaltce. Byl jsem rád, že jsem si koupil nesmekavé návleky na boty, díky nimž jsem se mohl po zledovatělé cestě pohybovat bez obav z uklouznutí.

Z asfaltky po chvíli odbočovala lesní cesta, kterou před několika týdny musel někdo projet skútrem. Tahle cesta směřovala téměř přesně na sever a do kopce a tou jsme se vydali. Zde už bylo sněhu dost na to aby se místy člověk propadl do půl lýtek, ale naštěstí byl sníh většinou spíš zledovatělý, což mi vyhovovalo.

Po čase jsme minuly poslední usedlosti při cestě a došli k zamrzlým jezerům. Odsud jsme se stočili na východ, což se po chvíli ukázalo jako špatné rozhodnutí. Po konzultaci s oběma mapami – jednou půjčenou od mezinárodního oddělení NTNU a jednou, kterou Martin vytiskl a opatřil všemi náležitostmi jako měřítkem a vyznačenou cestou – jsme došli k názoru, že jdeme špatně a v podstatě se vracíme do velkého údolí z nějž jsme vyšli. Vrátili jsme se tedy k jezerům a pokračovali na jejich druhou stranu, přes to, že zde nebyla žádná známka cesty. Nakonec, informace o chatě říkali “náročný terén a náročná navigace”, takže to, že tu nebyla cesta nás až tak nepřekvapilo. Dále jsme se orientovali podle kompasu a mapy (té Martinovy, protože byla v silném větru o hodně praktičtější).

Vítr sílil a sníh byl občas tak hluboký, že člověk zapadl po kolena, ale jen občas, většinou sníh poměrně dobře nesl. Až najednou se před námi na svahu objevila chata. Otevřeli jsme dveře do první místnosti, kde bylo místo na spaní pro 4 a zjistili, že sem zafoukalo trochu sněhu. Po zavření dveří jsme zjistili, že nebyly navrženy k tomu aby těsnili.

Já jsem cestu nahoru absolvoval jen v nízkých botách, protože jsem nepředpokládal hluboký bořivý sníh, boty jsem měl promočené, nicméně ještě ne studené. Později mi v chatě zmrzly. Naštěstí jsem ale měl náhradní vyšší boty s sebou.

Cesta nahoru nám trvala něco přes 3 hodiny.

Chata a okolí

Chata se nachází v nadmořské výšce skoro 700 m. Je dvoupokojová, v prvním pokoji je spaní pro 4 a police s nádobím, oddělená dalšími lepšími dveřmi je pak druhá místnost s kamnama a stolem. Odsud pak vede žebřík nahoru do prostoru pod střechou, kde můžou spát další 4 lidé.

Jelikož nás bylo pět a bylo nám rychle jasné, že vedlejší místnost nikdy nevytopíme, rozhodli jsem se všichni spát v této místnosti. Ale na to byl ještě čas, bylo teprve něco po jedné hodině odpoledne. Proto jsme se rozešli po okolí, každý dívat se na co ho zajímá.

Okolí chaty je porostlé nízkými stromy, především břízami, borovicemi a smrky. Ve tu nejspíš skoro neustále silný vítr a stromy tu rostou pomalu. Mezi stromy byly pak na místech neporostlých sněhem vidět kopečky porostlé vřesy a lišejníky. Je to krajina do které by se člověku hodilo stádo sobů a lovci mamutů Eduarda Štorcha.

A vysoká tu jistě bude, jen nevím jestli jeleni, sobi nebo dokonce losi. Při obhlídce okolí jsem našel mnoho míst kde se vysoká musela zdržovat, jak jsem usoudil z bobků a vyšlapaného sněhu. Nicméně žádné stopy nebyly dost čerstvé na to, ale bylo možné odhadnout jejich velikost před tím, než je tající sníh zvětšil. Vlastně jsem našel jen jednu stopu, která ještě vypadala jako stopa. A ta byla dost velká, odhadem měla víc než 10 cm na délku paznechtu. Nicméně žádnou zvěř jsem neviděl, asi se přesunuli jinam, nejspíš níže do lesa, kde jsou chráněni před větrem.

Našel jsem i zbytky staré chaty, velikostí zhruba odpovídající té stávající.

Večer jsem potom měli hustou zeleninovou polévku, byla dobrá.

Neděle

V neděli jsem nejprve šel fotit raní okolí chaty. Pak jsme se nasnídali z vlastních zásob – bylo vidět, že už jsme se stihli přizpůsobit norským potravinám, tři z nás měli norskou játrovou paštiku (leverpostei), která chutná skoro stejně jako česká paštika a Norové ji prohlašují za jednu z národních specialit. Já jsem k tomu měl první vlastnoručně pečený chleba, který jsem v Norsku dělal. Nebyl úplně povedený, protože jsem neodhadl, že norská tmavá mouka bude velmi hrubě mletá, ale zasytil a proti norskému chlebu měl o dost lepší vůni a obsahoval kmín.

Po snídani jsme se rozhodli jít k nedalekému jezeru. Podle mapy to mělo být asi 3 kilometry, přes horský hřeben. K jezeru jsme nakonec nedošli, protože jsme se rozhodli vylézt na vrchol kopce k němuž jsme již byli blízko a pak jsme se raději vrátili aby jsme stihli vlak zpět. I tak to ale stálo za to. Vítr již nebyl silný, zato ale chumelilo.

Při návratu k chatě jsme si vyzkoušeli klouzání na umrzlém svahu. Našli jsme tu pěkné místo, až jsme si říkali že by to chtělo boby nebo pekáč.

Okolo druhé hodiny jsme se vydali od chaty zpět k Langlete. Zvolili jsme jinou cestu, po druhé straně malého údolí. Cesta samozřejmě zase byla typu “jdi po čuchu”, takže jsme se orientovali podle terénu a kompasu. Trochu jsme se vzdálili od plánu, našli neúplně zamrzlý močál, do něhož se mi podařilo šlápnout, ale ani se mi nestihly namočit boty. Jinde byl zase sníh hluboký až po kolena a později jsme došli na kraj srázu pokrytého hustým lesem. Mapa prozrazovala, že prudký svah se táhne asi půl kilometru napříč naší cestou a není moc rozumné ho obcházet. Na jedné straně totiž končí ještě prudčeji v úzkém údolí a na druhou bysme si zbytečně zašli a museli bychom jít o dost déle mimo cestu. Nakonec jsem si všiml cesty a domu pod srázem a vydali jsme se na cestu.

Mechem porostlá úžlabina u minulé chaty byla proti tomuto příjemná procházka, zde jsme se místy bořili do hlubokého sněhu a les byl občas skoro neprostupný. Dole na nás čekala cesta pokrytá vrstvou měkkého sněhu, ale potom jsme již došli k jakési chatě a od ní se cesta postupně zlepšovala, až na zledovatělou asfaltku, kde jsem si opět nandal nesmekavé návleky a pokračovali jsme v cestě.

K stanici vlaku jsme dorazili za pouhé 2 hodiny, takže jsme měli víc než hodinu času. Pak již přijel vcelku příjemný i když dost plný vlak a jeli jsme do Trondheimu.